Co se dělo v Egyptě?

Egypt je touto dobou již zpustošená země. Ke všem nemocem, které Egypt postihly, vymřela většina dobytka, stromy jsou poražené, stejně tak jako úroda je zničena, kobylky sežraly téměř vše a všichni prvorození lidé i zvířata zahynuli. To znamená, že každá rodina truchlila a měli starosti se zajišťováním pohřbů. To se týkalo i faraona. Prvorozený syn se vždy stal úředníkem. Další možnost pro prvorozeného bylo převzetí hospodářství. V tu noc každé prvorozené dítě v rodině zemřelo. V noc, kdy byly ustanoveny židovské Velikonoc, zemřelo také mnoho vůdců země. Je velmi pravděpodobné, že vedení a správa země čelily krizi. Když v zemi zemřeli prvorození, vztahovalo se to také na faraona a jeho rodinu. Sám faraon, velmi pravděpodobně Amenhotep III., nebyl prvorozený, protože podle Bible tuto noc přežil. To, že faraon nebyl prvorozený, je jasné z následujícího jasného výroku:

„Stalo se pak, když pustil Farao lid, že nevedl jich Bůh cestou země Filistinské...“ (Ex. 13:17)

To bylo řečeno po noci kdy, zemřeli všichni prvorození a byl to faraon, kdo nakonec nechal izraelský lid opustit Egypt. Jinými slovy, faraon Amenhotep III. nebyl v rodině, ve které vyrostl, nejstarší, ale na druhé straně, faraonův nejstarší syn, Tutanchamon, byl prvorozeným dítětem.

Nastala mobilizace. Faraon se dovídá, že izraelský lid odešel a to v něm a v jeho rádcích vyvolává zuřivost a touhu po odplatě. Bible vypráví:

„Povědíno pak bylo králi Egyptskému, že by lid utíkal. I obráceno jest srdce Faraonovo a služebníků jeho proti lidu, a řekli: Co jsme to učinili, že jsme propustili Izraele, aby nesloužil nám? Protož zapřáhl do svého vozu, a lid svůj vzal s sebou.“ (Ex. 14:5-6)

Faraon mobilizuje svou celou armádu, aby mohl izraelský lid pronásledovat a násilím jej přivést zpět do Egypta. Egypt, ačkoliv byl v troskách, byl v té době supervelmocí a faraon s sebou bere svou armádu, největší vojenskou sílu na světě v té době. Armáda byla ohromná:

„A vzal šest set vozů vybraných, i všecky vozy Egyptské, nad nimiž nade všemi byli hejtmané.“ (Ex. 14:7)

„I honili je Egyptští, a postihli je, když se položili při moři, všickni vozové Faraonovi, a jezdci jeho i vojsko jeho...“ (Ex. 14:9)

Pokud jde o vojenskou sílu Egypta té doby, podává historik Josefus Flavius další informace. Armáda se skládala z 600 válečných vozů s 50 000 vojáky a s 200 000 pěšáky. Všichni byli ozbrojeni (JA 2/15:3). V moderní vojenské terminologii měl faraon kolem 50 bojových brigád. 600 zmíněných vozů neznamenalo pouze koně a nákladní povoz, jak si je snad představujeme, ale byly to „tanky“ tehdejší doby. Byli to váleční koně s malými vozy s jedním nebo dvěma těžkooděnci v plné zbroji. Pro psychologické zdůraznění jejich síly byly vozy a koně často různými způsoby nazdobeni a některé z vozů byly pozlacené.

Abychom si dále osvětlili nepoměr sil, izraelský lid nebyl ozbrojen, neměl žádný vojenský výcvik, neměli válečné vozy a nyní je pronásledovala dobře vycvičená elitní armáda, kterou ovládala ohromná zášť a touha po odplatě, která vyrůstala z veškerého jejich utrpení. Byla zde zejména skutečnost, že každá egyptská rodina ztratila oné osudné noci, předcházející faraonovu konečnému povolení izraelskému lidu odejít ze země, svého prvorozeného. Tak měl každý egyptský voják velmi silné osobní důvody pro odplatu za to, co jednoho každého z nich postihlo.

Dále zde byly velmi silné politické motivy a důvody prestiže, když si tak velký počet neozbrojených otroků jen tak odešel od supervelmoci; byli to otroci, kteří představovali velkou část pracovní síly, která zemi vystavěla a nyní by měla být ztracena. V sázce byla celá prestiž Egypta a jeho role supervelmoci. A v tomto okamžiku se Izrael na své cestě v poušti obrací a faraon dostává zprávu, že izraelský lid ztratil cestu a jsou uvězněni v divočině.

Jejich oběť jim vběhla přímo do náruče. Mocná egyptská armáda před sebou nikdy neměla tak snadné vítězství. Neozbrojeni, uvězněni na místě, kde není vůbec žádná vegetace, kde by se mohli ukrýt, unaveni po dlouhé cestě s malým množstvím jídla a vody, takto izraelský lid očekává svou likvidaci.

Jak dlouho trvalo Egypťanům než, Židy dostihli?

Izraelský lid měl svolení odejít na třídenní cestu do pouště obětovat a uctívat Hospodina (Ex. 8:27). Neuvádí se, zda faraon věděl, kam jdou, kromě toho, že jdou do pouště obětovat a uctívat. Můžeme tedy předpokládat, že první tři dny se v Egyptě neprojevovaly žádné zvláštní reakce. Navíc byli Egypťané plně zaměstnáni všemi těmi pohromami, které na ně udeřily. A hlavně, každá rodina, včetně faraonovy, musela zařizovat pohřeb.

Zpráva podaná faraonovi. Ale hlavou supervelmoci byl faraon a bezpochyby byl jak energickým mužem, tak byl také obklopen dobře vycvičenou armádou. Je pravděpodobné, že vyslal špehy, kteří s izraelským lidem putovali, nebo kteří je z dálky sledovali. Když se třetí den chýlil ke konci a lid pokračoval ve svém putování, museli tito špehové nějak reagovat. Jestliže se někteří z těchto špehů ihned vydali na zpáteční cestu, aby faraonovi podali zprávu, můžeme předpokládat, že jeli tak rychle, jak jen to bylo v takovém terénu možné. Zvědové mohli také vyslat signály možným strážným věžím podél cesty.

„Hospodin pak předcházel je ve dne v sloupu oblakovém, aby je vedl cestou, v noci pak v sloupu ohnivém, aby svítil jim, aby ve dne i v noci jíti mohli.“ (Ex. 13:21)

Jak rychle Izraelský lid putoval?

Jestliže izraelský lid putoval po tři dny a tři noci, pak to odpovídá šesti dnům pěší chůze. Nesmíme zapomenout, že v noci měli ohnivý sloup a že tedy podle Bible putovali dnem i nocí. Jezdci, kteří jeli zpět, nemohli jet přes noc, mohli se spolehnout pouze na denní světlo. V tak husté tmě, jaká je v této oblasti, není možné v noci jakkoliv cestovat. V horku, které je přes den v této pouštní oblasti, nemohli ani příliš štvát své koně. Je však jisté, že jezdci jeli mnohem rychleji než lid, který šel pěšky. Můžeme předpokládat, že těchto šest dnů pěší chůze mohlo být na koni zvládnuto za dva dny. A tak, když se tito jezdci vrátili zpět k faraonovi, uplynulo dalších čtyřicet osm hodin a Izraelci se vzdálili o další vzdálenost odpovídající čtyřem dnům pěší cesty pouští, což odpovídalo 8 – 10 denní cestě. Reakce na faraonově dvoře. Jak reagoval faraon na zprávu, že izraelský lid se nehodlá vrátit? Faraon mobilizuje celou svou armádu. Jak již bylo uvedeno dříve, podle Josefa Flavia představovala tato armáda ohromnou moc, dokonce i podle dnešních standardů.

• 600 vybraných válečných vozů a všechny egyptské vozy plus 50 000 vojáků, kteří k nim patřili.
• 200 000 pěšáků.
• Celá armáda byla vyzbrojena.

Týden je na mobilizaci takové armády velmi krátká doba. Vedle uvedení veškerého válečného vybavení do pořádku jsou zde ještě další dvě věci, které určují, jak dlouho bude mobilizace armády trvat

• Důsledky všeho toho, k čemu v Egyptě došlo, pokud jde o pohromy, včetně smrti mnoha úředníků a správců.
• Pravděpodobnost rychlosti přípravy nutných zásob včetně vody jak pro koně tak pro muže z hlediska nezbytného množství a také z hlediska skutečnosti, že zdroje celé země byly poškozeny.

Takové tažení muselo být velmi obtížným a komplikovaným projektem. Ale když vezmeme v úvahu, že:

• Většina armády se nacházela v oblasti východních hranic;
• Veškeré vybavení bylo na místě a mohlo být rychle připraveno;
• Egypťané měli sklady zásob pro velké vojenské operace;
• Úmrtí mezi úředníky, vojáky a správci mobilizaci příliš neovlivnila. K tomu můžeme přidat velkou zlost a touhu po odplatě, která pravděpodobně po několik dní podněcovala touhu po odvetě této mocné armády. Je to velmi krátká doba, protože Egypťané na takové tažení nebyli připraveni a byla to vojenská operace vztahující se na čtvrt milionu vojáků, kteří potřebovali s sebou mít vše pro přepravu, údržbu a boj v pouštní oblasti.

Jak rychle egyptská armáda postupovala? Během těchto dní mobilizace postoupil izraelský lid zase dále. Během jednodenního putování se dostal lid na své cestě zase dále a tak se znovu egyptské armádě vzdálil. Rychlost postupu egyptské armády nebyla určena jezdci, ale tím, jak rychle byly přepravovány zásoby. To bylo podle všeho zajišťováno prostřednictvím vozů a oslů a tento typ přepravy není v poušti o mnoho rychlejší než pěší chůze.

Ale předpokládejme, že tato armáda postupovala dvakrát tak rychle, než jak rychle putoval izraelský lid. Pak zvládli dva dny pěší cesty za jeden den. Izraelský lid šel poloviční rychlostí, ale na druhou stranu putoval dnem i nocí, tj. dvoudenní cesta pěší chůze za dvacet čtyři hodin. Dostihnout izraelský lid by pak trvalo velmi dlouho a rozhodujícím faktorem je, zda a kdy se izraelský lid utábořil.

Můžeme počítat s různými údaji, ale vždy to jsou jen dohady. Jednoduchým závěrem však je, že pro pronásledující armádu bylo velmi obtížné dostihnout izraelský lid a to bez ohledu na to, zda se Izraelci utábořili či nikoliv. Budeme-li předpokládat, že izraelský lid putoval rychlostí dva kilometry za hodinu a každý den putoval pět hodin ve dne a pět hodin v noci, pak měl každých dvacet čtyři hodin 14 hodin odpočinku. Pak se každých dvacet čtyři hodin museli posunout o 20 kilometrů. V takovém případě pak v době, kdy se Egypťané vydali na pochod, byl izraelský lid schopen dosáhnout jakéhokoliv místa v poušti Rudého moře (na dnešním Sinajském poloostrově). Můžeme tedy říci, že od okamžiku zahájení pronásledování Izraelců jak Egypťané tak izraelský národ urazili každý den stejnou vzdálenost.

Můžeme tedy učinit závěr, že izraelský lid mohl dosáhnout jakéhokoliv místa, které si na dnešním Sinajském poloostrově zvolil, protože největší šířka tohoto poloostrova je 230 km (pokud budeme mít na mysli vzdušnou vzdálenost od Suezu po Eilat). Kritická fáze nastává v okamžiku, kdy izraelský lid rozbíjí tábor, zatímco egyptská armáda pochoduje dál.

Jak daleko zvládl izraelský lid dojít, než byl dostižen? Počítáno od oblasti, o níž se domníváme, že se v ní nacházel Sochot (poblíž dnešního Suezského kanálu), který byl výchozím bodem exodu, mohl izraelský lid přejít Sinajský poloostrov s velkým náskokem a dojít až na Nuweibu, aniž by měla egyptská armáda velkou šanci jej dostihnout. Izraelský lid propadá zoufalství. Izraelský lid se velmi bál a v hněvu a v zoufalství se obrátil na Mojžíše. Byli přesvědčeni, že egyptská armáda jich mnoho pobije a zbytek odvede zpátky do otroctví:

„I báli se velmi, a volali synové Izraelští k Hospodinu. A řekli Mojžíšovi: Zdali proto, že nebylo hrobů v Egyptě, vyvedl jsi nás, abychom zemřeli na poušti? Co jsi nám to učinil, že jsi vyvedl nás z Egypta?“ (Ex. 14:10-11)

Podle Bible však Mojžíš dále spoléhá na Boží vedení a říká lidu, aby zůstal věrný.

„Hospodin bojovati bude za vás, a vy mlčeti budete.“ (Ex. 14.14)

Jednoduchá odpověď na otázku, jak se egyptská armáda s izraelským lidem setkala, prostě zní, že se vůbec nesetkali. Když egyptská armáda Izrael dostihla a objevila se na velké nuweibské pláni u Rudého moře, pouze se jedni na druhé z dálky dívali. Faraon, který vedl armádu, si musel být naprosto jistý vítězstvím. Celý izraelský lid byl uvězněn. Po obou stranách hory, na další straně moře a na čtvrté straně celá egyptská armáda (podle Josefa Flavia JA 2/15:4). Takže když egyptská armáda vstupuje na nuweibský poloostrov, domnívají se, že mají vše pod kontrolou a rozbíjejí tábor, což znamená, že chtějí udeřit následujícího dne (JA 2/16:1).Připraveni na bitvu.

Dosud jsme sledovali izraelský lid z Rameses do Sochotu. Odtud do Etamu, kde poté, co se zde utábořili, se obrátili a pokračovali na jih k Nuweibě, kde se při moři utábořili. Na Nuweibě konečně egyptská armáda izraelský lid dostihla. Nyní dochází k bitvě v gigantickém měřítku, ale není to vraždění a zajímání přibližně dvou milionů neozbrojených Izraelců, kteří před Egypťany stojí zcela uzavřeni v pasti, jak si to egyptská armáda plánovala. Bitva, ke které dochází (podle Bible) začíná, když egyptská armáda napadá ty, které si Hospodin vyvolil, že je bude chránit, a v takové bitvě je jen jediný vítěz. Podle Bible Egypťané sami vstupují do situace, které měli příležitost se vyhnout. Ale vede je jejich touha po moci, prestiži a pomstě a nakonec se tato jejich nenávist stává jejich vlastní záhubou.Co se odehrálo na místě přechodu?

Zdá se, že egyptská armáda si je vítězstvím naprosto jista. Rozbíjejí tábor, takže mohou v klidu zaujmout své pozice, odpočinout si, pojíst a sebrat síly na velkou bitvu, která je před nimi. Ale bylo zde ještě něco dalšího, co se stalo. Obklopeni tmou. Oblakový sloup, který šel před izraelským lidem, se přesunul a je řečeno, že egyptskou armádu zahalil do temnoty, zatímco izraelský lid měl světlo:

„I bral se anděl Boží, kterýž byl prvé předcházel vojsko Izraelské, a šel z zadu za nimi; nebo hnul se sloup oblakový, kterýž byl před nimi, a stál z zadu za nimi. A přišed mezi vojska Egyptských a vojska Izraelská, byl Egyptským oblakem a tmou, Izraelským pak osvěcoval noc, tak aby nepřiblížili se jedni k druhým přes celou noc.“ (Ex. 14:19-20)

Výsledkem toho bylo, že egyptská armáda nebyla schopna udělat nic víc, než se pouze v této tmě utábořit. Izraelský lid se však mohl ve světle ohnivého sloupu volně pohybovat. Je velmi těžké si představit, jak to celé vypadalo, ale výsledek je jasně vylíčen v následujícím textu:

„...tak aby nepřiblížili se jedni k druhým přes celou noc.“ (Ex. 14:20)Mojžíš vztahuje svou ruku na moře.

V situaci, která je zcela beznadějná, se začíná něco dít. Nejprve jsou Egypťané zahaleni do naprosté temnoty a izraelskému lidu ohnivý sloup poskytuje maximum světla. Mojžíš se obrací k Hospodinu a Hospodin podle Bible odpovídá:

„I řekl Hospodin Mojžíšovi: Co voláš ke mně? Mluv synům Izraelským, ať jdou předce. Ty pak zdvihni hůl svou, a vztáhni ruku svou na moře, a rozděl je; a nechať jdou synové Izraelští prostředkem moře po suše.“ (Ex. 14:15-16)

A Mojžíš učinil tak, jak mu Hospodin řekl, zdvihá svou hůl a vztahuje svou ruku a moře se rozděluje. Podle Bible Hospodin vyřkl své slovo a tak nezbývá nic jiného než to, aby Mojžíš udělal to, co mu bylo přikázáno. Ke skutečnosti, že je velmi nepravděpodobné, aby se Rudé moře rozdělilo, můžeme poznamenat dvě věci: Podle textu je moře rozděleno na dvě části, ne odsunuto na jednu stranu. Nestalo se, že by vystoupilo dno vzhůru, ale moře se rozděluje ve dví, navíc je uvedeno, že izraelský lid mohl projít Rudým mořem po suchu. Které mořské dno je suché tehdy, když je z něj odstraněna pouze voda? Nejčastěji se na mořském dně nachází několik metrů usazenin a bláta. To tedy znamená, že se zde nejednalo o přílivovou vodu. Je typické, že odliv způsobuje, že odteče velké množství vody. Je snadné říci, že neexistuje žádný přírodní úkaz, při kterém by bylo rozděleno velké množství vody. Dále je takovýto úkaz otázkou zvláštního druhu mořského dna s pevným podkladem a bez usazenin.Jak přešel Izraelský lid moře?

Akabský záliv je částí dlouhé skalnaté trhliny, příkopové propadliny, která se rozprostírá od dnešního Izraele dolů směrem k Africe. Tato trhlina je způsobená tím, že se zde nacházejí dvě kontinentální desky a každá z nich se pohybuje svým směrem. Akabský záliv je tedy hluboký, jeho největší hloubka je 1900 metrů a je obklopen až 2500 metrů vysokými horami. Jestliže se tedy vody rozdělily, pak to ještě nebylo pro Izraelce úplné řešení. Nejenže zde byla až 1900 metrů hluboká voda, ale i kdyby byla tato voda odstraněna, pak zde ještě izraelskému lidu stála v cestě hluboká skalnatá trhlina. Podmořský most.

Vše bylo připraveno tak, že u Nuweiby je plochý podmořský most napříč Rudým mořem. Pro Akabský záliv jsou typická až 2500 metrů vysoká horská pásma, která záliv uzavírají. Hory většinou spadají přímo do moře. Akabský záliv má dvě hluboké pánve, severní je přibližně 900 metrů hluboká a jižní přibližně 1900 metrů hluboká. Běžné námořní mapy této oblasti mají obvykle omezenou hodnotu. Důvodem je, že moře je tak hluboké a bez ostrovů (s výjimkou několika mála ostrůvků blízko pobřeží), že zde nebyly provedeny žádné detailnější průzkumy. Proto není ničím neobvyklým, že i poměrně velká plavidla nemají žádné sonary ani námořní mapy, když přijíždějí obchodovat do Akabského zálivu.

U Nuweiby je pobřeží zcela odlišné. Nuweibský poloostrov je velmi plochý a vybíhá 3,5 km přímo do zálivu. Poloostrov je tak veliký, že je snadno rozeznatelný na všech mapách pořízených satelity. Na saúdsko-arabské straně je situace podobná, i když ne tolik. Saúdsko-arabské pobřeží naproti Nuweiby je velmi plytké a co do charakteru, je velmi podobné Nuweibě. Během dlouhých let splavila masivní eroze z okolních hor prostřednictvím vádí velké množství písku a štěrku. To na obou stranách vytvořilo plochá místa. Následně můžeme také očekávat, že tato plochá místa budou pokračovat i pod vodou. Je tomu tak i v případě Nuweiby? Oficiální informace Amerického národního geofyzikálního střediska uvádějí, že zde z jednoho pobřeží na druhé vede jasný podmořský most, který se nachází maximálně v hloubce 100 metrů pod hladinou. Tyto údaje však nejsou spolehlivé, protože dvě místa měření jsou od sebe vzdálena 9 kilometrů a počítačová extrapolace dat vycházející z tak velké vzdálenosti je statisticky slabá. Mapy neznámé identity skutečně ukazují útvar mostovitého charakteru u Nuweiby. Jak uvádí ruská mapa podmořskou mělkou oblast mezi Nuweibou a saúdsko-arabským pobřežím. U Nuweiby je vzdálenost od pobřeží k pobřeží přibližně 14 km. U saúdsko-arabského pobřeží se tento most ve vzdálenosti 4 km od pobřeží nachází jen 87 metrů pod hladinou. Je-li to tedy správné a aplikovatelné na obě pobřeží, pak stoupání odpovídá 2,2%. Při studiu podmořského mostu na Nuweibské straně prostřednictvím dálkově ovládané kamery byly získány následující údaje. Dno bylo kamerou sledováno po jednom metru na vzdálenosti 0,458 námořní míle (848 metrů). Výchozí bod byl přibližně 1200 metrů od pobřeží. Hloubka v tomto místě byla 28 metrů. Od tohoto místa až na konec měření, kde bylo 82 metrů hluboko, bylo dno velmi plytké. Hloubka byla potvrzena hloubkou z kamery, která přenášela informace na povrch pomocí délky kabelu vedeného ke kameře.

Podmořský most ve zkoumané oblasti měl následující charakteristiky:

• Velmi omezená vegetace (travnaté rostliny na omezených plochách);
• Žádné korály (s výjimkou pobřeží);
• Žádné kameny;
• Žádné hornaté formace;
• Žádné prudké svahy;
• Žádné organické usazeniny (jako bláto);
• Mimořádně plochý;
• Velmi široký (nejméně dva kilometry);
• Mořské dno je pokryto pískem a štěrkem.